shs

Kronika zahrnuje veškeré hudební dění na Svaté Hoře,
nikoli tedy pouze činnost Svatohorského chrámového sboru.

Pohnutky k založení této knihy

Svatá Hora u Příbrami byla již v minulosti významným mariánským poutním místem, přičemž vzdělanost a umění zde byly jistě pěstovány, zvláště pak jezuity, kteří z tohoto místa vytvořili architektonický skvost raného baroka, které nemá ve střední Evropě obdoby, jakož i redemptoristy, lidovými misionáři. Protože je jistě žádoucí, aby si Svatá Hora svůj význam jako poutní místo, ale současně i jako kulturní centrum zachovala i nadále, a protože sám pociťuji naprostý nedostatek ucelených informací o minulosti hudebního dění zde, rád bych předložil svým následovníkům přehled všeho, co se na Svaté Hoře událo od mého nástupu do funkce varhaníka a regenschoriho svatohorského kůru.

Stav hudby na SH při mém příchodu, shrnutí změn učiněných do konce roku 2001

K 1. červenci 2001 jsem v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře nastoupil jako varhaník a současně ředitel kůru. První měsíc svého pobytu zde jsem měl možnost poznat po všech stránkách provoz poutního místa za účasti P. Karla Břízy, kněze, skladatele a varhaníka, který chrámové hudbě nejen svatohorské zasvětil svůj život. Otec Bříza poté začátkem září odešel do kněžského domova ve Staré Boleslavi, kde se mu nešťastně přihodil úraz, na jehož následky zemřel v pražské nemocnici v Motole 9. 12. 2001.

Po několika týdnech svého pobytu jsem již pochopil, že bude třeba odstranit některé špatné zvyky a postupy. Rozhodl jsem se tedy, možná s poněkud přehnaným zápalem, k jistým změnám. Abych mohl vše dostatečně vysvětlit, pokusím se nejdříve co nejpodrobněji popsat situaci, do které jsem přišel.

Povinností varhaníka a regenschoriho je především zajistit doprovod lidového zpěvu při mši svaté. K tomu podávám přehled pravidelných bohoslužeb na Svaté Hoře:

• všední dny: 6.00, 7.00, 9.00, 17.00
• neděle a některé slavnosti: 6:00, 7:30, 9:00, 11:00, 15:30 hodin.

Z těchto pravidelných bohoslužeb je varhaník povinen hrát závěr ranní mše sv. ve všední dny, kdy je milostná soška P. Marie Svatohorské vyjmuta z trezoru (obvykle zpěv „Vesel se“) s následným uctíváním. Všechny ostatní mše (i celá ranní v neděli) jsou hrané, se svatohorským „Zdrávas“ a uctíváním mil. sošky v závěru mše sv. Výjimkou je mše sv. v 7:00 ve všední dny: po této mši sv. není uctívání.

Kromě těchto pravidelných bohoslužeb je časté, že poutníci, kteří přicházejí na Sv. Horu převážně od dubna do konce října, mají svoji vlastní mši sv., která, je-li ohlášena dopředu nebo je-li to alespoň trochu možné (varhaník je přítomen), je hraná. O sobotách a nedělích již uvedeného období se obvykle koná odpolední pobožnost k P. Marii s litaniemi, následným výstavem Nejsv. Svátosti a někdy též s požehnáním mil. soškou na zpáteční cestu poutníků.

Kromě slavností běžných pro celou církev v Čechách a svátků řádu Redemptoristů se každoročně konají dvě veliké slavnosti typické pro Svatou Horu. Je to Korunovace (výroční slavnost korunování mil. sošky zlatými korunkami ), vždy třetí neděli po slavnosti Seslání Ducha Svatého, a Poutní slavnost, která se slaví v neděli po slavnosti Nanebevzetí P. Marie. Hudba k těmto příležitostem je vždy zvlášť slavnostní.

Dále různá jiná období liturgického roku (advent, vánoce, půst, velikonoce, květen, atd.) mají své zvláštnosti a další obřady, při kterých je třeba doprovod varhan. O nich se zmíním později.

K povinnosti varhaníka kromě zajištění hudby na výše uvedených bohoslužbách patří především práce s chrámovým sborem. V současnosti jsem ještě nepokročil tak daleko, abych byl schopen říci jak dlouhá je tradice Svatohorského chrámového sboru, ale jistě sahá do 19. století. O dřívější době nemohu s jistotou říci nic.

Při mém příchodu (v červenci - čase dovolených a prázdnin) sbor kupodivu fungoval (pro zpěváky dovolená neexistovala, jak jsem se později dozvěděl), ovšem počet členů, soustavnost jejich docházky i hlasová vybavenost byla velmi různorodá. Sbor účinkoval každou neděli na mši sv. v 9 hodin, přičemž každý týden se zpívalo jiné latinské mešní ordinarium (skladatelů typu K. Douša, V. Říhovský, atd.). Krom toho sbor pokryl různými vložkami i všechny části propria. Lid tedy zpíval pouze při přijímání (zvyk sboru chodit k přijímání při mši sv. se mi nepodařilo odstranit, ale většinou je možné i tak při přijímání zpívat) a mariánskou píseň při uctívání mil. sošky po mši sv. Na zkoušce se nacvičovalo vždy týden dopředu, tj. na jedné zkoušce se vlastně musel stihnout nácvik repertoáru dvou nedělních mší sv.

Bylo jasné, že takto není možné pokračovat. Proto první mnou provedenou změnou byla „reforma“ týkající se právě chrámového sboru. Zrušil jsem každotýdenní provádění latinských mší leckdy pochybné hudební kvality, o kvalitě provedení vzhledem k časovému tlaku ani nemluvě. Ostatně čím by se pak lišily figurální mše o velikých slavnostech od „devátých“ běžných nedělí v mezidobí? Místo latinských mší se po týdnech střídají tři česká lidová ordinaria, a to 1. K. Břízy, 2. J. Olejníka a 3. P. Ebena, zpívaná střídavě sborem a lidem, a to včetně zpěvu Creda, v ostatních kostelních bohužel častěji recitovaného. Toto bylo přijato bez protestů.

Dále je zvykem pravidelně zde zpívat Vstupní antifonu (česky) a Alleluja zhudebněné jedním z autorů Karel Bříza - Jiří Bříza - Stanislav Jelínek. To se mi zdálo velmi dobré, proto je tato tradice zachována. Všechny vložky ke mši jsem podřídil selekci, v níž většina neobstála, a proto bylo třeba nacvičovat nový repertoár.

Druhou změnou byla délka a počet zkoušek. Jedna páteční devadesátiminutová zkouška nemohla stačit, zvláště když díky opozdilcům začínala často se zpožděním. Zkouška, jejíž začátek zůstal zachován (po odpolední mši sv., tedy v 18 hodin) je nyní dvouhodinová. Rovněž bylo třeba odstranit pozdní příchody, které zdržovaly začátek zkoušky zpočátku až o patnáct minut, a dokonce při nedělní mši sv. se stávalo, že někteří sboristé udýchaní dobíhali na kůr až při Kyrie. Proto jsem zavedl půlhodinovou zkoušku před nedělní mší (v 8:30), kde je možné sbor rozezpívat, zopakovat nedělní repertoár, nacvičit Reponzoriální žalm a Alleluja, všechny zpěváky soustředit a již od začátku mše sv. vystoupit v kompletním obsazení. S radostným údivem jsem pozoroval, že již na tuto první novou zkoušku přišli téměř všichni zpěváci.

Postupně jsem se rovněž snažil zavést rozezpívání, což se zpočátku příliš nevedlo, ale i přesto se po více než roce stalo integrální součástí zkoušky.

V začátcích mého působení také došlo k jisté obměně členů sboru. Většina odcházejících se vytratila postupně sama, patrně v důsledku změny sbormistra a též jeho jiného přístupu, v kuloárech bohatě komentovaného. Za jeden konflikt, jehož výsledkem byl odchod dvou členů sboru nesu část viny sám, ale i přesto se nedomnívám, že bych někoho záměrně vyloučil nebo jinak mu zakazoval ve sboru zpívat. Po několika měsících se počet členů ustálil přibližně takto: 9 sopránů, 6 altů, 2 tenory, 3 basy, tedy nemnoho členů, kteří se ovšem skutečně snaží o pravidelnou docházku, kvalita roste a zpěv je baví.

Rovněž sborový archiv jsem nalezl ve stavu, který mi nevyhovoval. Nemám tím naprosto na mysli, že by archiv byl před mým příchodem nedostatečně opečováván, ale systém řazení skladeb (kdy je např. jeden regál označený jako „Mariánské používané“, jiný jako „Mariánské velké“, a pod.) bez existence číslování a katalogu mi neposkytoval žádný přehled o tom, jakými notovými materiály vlastně disponuji. Rozhodl jsem se tedy k reorganizaci archivu, při které jsem razantně snížil počet skladeb období ceciliánské reformy. Vyřazené noty nejsou likvidovány, jen deponovány na jiném místě bez katalogizace. Katalogizovaný archiv ve sborové zkušebně (mimo něj má Svatá Hora ještě jeden hudební archiv na letním kůru - obsahuje však vesměs nepoužitelné skladby a několik stovek starých rukopisů a torz starých not. matriálů) čítá v současnosti přes 500 položek, z toho asi 60 mešních ordinarií a dva kompletní cykly proprií na neděle a svátky během celého liturgického roku. Většina těchto skladeb vyhovuje současné liturgii, ostatní neliturgické skladby, jako např. „mše“ s neliturgickými texty ordinaria, byly zařazeny pouze ze zvláštních důvodů (např. skladby P. K. Břízy jsou katalogizovány všechny).

K dalším změnám došlo i v souvislosti s lidovým zpěvem. Za předchozího administrátora P. Břicháčka, který je nezpěvák, došlo k paradoxní situaci: Tajemství víry, Otčenáš a jeho závěr (Neboť tvé je království...) aby se vůbec mohly zpívat, zpívaly se vždy, tedy i ve všední dny, a to bez ohledu na to, zda kněz vyzvání k nim intonoval nebo recitoval. Snažím se tomu odpomoci tím, že ve všední dny a památky se Tajemství víry a „Neboť tvé je...“ vždy recitují (Otčenáš se hraje), naopak ve svátky, slavnosti a v neděli se vše zpívá. Většina kněží je teď již schopna intonovat. Bohužel (jako vždy) je třeba dělat výjimky, jelikož jeden z otců není ochoten toto akceptovat.

Naproti tomu všichni kněží s radostí uvítali změnu, která se týká svatohorského Zdrávas a i ostatních „svatohorských zpěvů“ (Vesel se, Stála Matka, Anděl Páně). Tyto zpěvy, provozované místo sloky po kněžském požehnání a současně jako úvodní zpěv uctívání při vyjmutí sošky z vitríny, jsou komponovány jako zpěvy responsoriální, tj. lidu je vždy určena pouze snadná a stále se opakující odpověď, kterou mohou reagovat na danou modlitbu (např. u Zdrávas se jedná o větu: „Buď nám milostivá, oroduj za nás, ó Panno Maria!“), zatímco náročnější a delší část zpěvu náleží kantorovi (sboru). Lidé byli v minulosti bohužel ponecháni (patrně z nedostatku zpívajících varhaníků), aby zpívali celé Zdrávas, čímž došlo 1. k naprostému zničení efektu responzoriality, 2. ke komolení textu (např. „Matičko“ místo „Matko“, „buď k nám milostivá“ místo „buď nám milostivá, „požehnána jsi“ místo „požehnaná ty“, atd.), 3. k neustálému opakování počátečních slabik melismat po častých nádeších (modlili jsme se tak k „Ma-ma-ma-Marii“ a „Jé-jé-jé-jé-žíši“) a především 4. k nevhodně pomalému a trhanému tempu. Po několika týdnech připomínání a vytištění letáčků s upozorněním na tyto změny se situace výrazně zlepšila; je možno říci, že až na výjimky se nyní alespoň Zdrávas zpívá správně.

Dalším drobným zásahem bylo sjednocení zpěvu „Pane, smiluj se“, které teď bez výjimky náleží kantorovi (sboru). Rovněž jsem zrušil používání tzv. „snadné verze“ Kyrie z ordinaria J. Olejníka které se tak stalo opět celistvou skladbou jednoho autora, uvedeného v jejím záhlaví.

Rok 2001